Z řad našich klientů často slyšíme, že jejich děti nemají zájem o rodinnou firmu. A teď myslím zdánlivě ten věk, kde si můžeme říct „ještě jsou na to mladí“. Řeč je o věku zhruba mezi 14 – 21 let.
V tomto článku Vám chci ukázat jiný pohled, kde si myslíme pravý opak.
Děti často vnímají práci rodičů jako jejich běžnou, rutinní práci. Neznají tu míru odpovědnosti a většinou ani míru svobody. Dítě, které v 15 letech vidí z rodinné firmy jen únavu rodičů, večerní telefonáty nebo telefonáty během dovolené, ji v 25 nejspíš nepřevezme. Postoj se ale dá ovlivnit, pokud s ním začnete dřív, než padne otázka, kterou všichni čekají.
Co vaše dítě vidí a co ne
Patnáctiletá dcera možná vidí, že táta má firmu. Bere to jako samozřejmost, stejně jako to, že jiný táta je lékař nebo řidič. Vidí ale hlavně povrch: auto před domem, telefon u večeře, dovolenou s telefonáty, vyčerpaného rodiče. Vidí zkrátka to, že jejich rodič pracuje nějak více, než ostatní rodiče. A to prosím nehledě na to, jestli máte firmu dobře postavenou a zkrátka Vás to podnikání baví nebo naopak trpíte na nedostatek kvalitních lidí a firma Vás stahuje do operativy.
Co nevidí: že tátu v noci budí otázka, co bude s firmou za deset let. Že za těch pár zrušených víkendů stojí třicet lidí, kterým včas chodí výplata. Že existuje i radost z toho, že rozhodujete sami a jste většími tvůrci svého života.
Dítě si tedy utváří obrázek z toho, co je vidět, a to bývá nejhorší část. Ve chvíli, kdy dojde na otázku „chtěl bys u nás pracovat?“, už má hotovo. A odpověď „ne, to by mi vzalo život“ je pak přirozená.
Co říkají studie
Němečtí šestnáctiletí: co rozhoduje, kdo si představuje nástupnictví
Studie: Schröder, Schmitt-Rodermund a Arnaud (2011), Family Business Review, Německo.
Zdroj: https://journals.sagepub.com/doi/10.1177/0894486511416977
Kdo a kolik: 106 rodinných firem. V každé vedli rozhovor zvlášť s dospívajícím (v průměru 85 minut) a zvlášť s rodičem, který firmu vlastní a řídí (45 minut). Dospívajícím bylo v průměru 16,9 roku (rozpětí 13 až 22), 69 % byli chlapci, 71 % žáci škol a 29 % učni. Firmy byly ze 60 % stavební a z 58 % měly do 10 zaměstnanců. Do studie se hlásily dobrovolně, 73 % z nich přes sdružení manželek majitelů rodinných firem, takže vzorek není reprezentativní.
Co zjišťovali: čím by se dospívající chtěli stát ve čtyřiceti letech. 51 % (54 ze 106) si představovalo nástupce v rodinné firmě, 33 % (35) zaměstnance a 16 % (17) zakladatele vlastního podniku.
Co rozhodovalo (čísla jsou poměr šancí: pod 1 znamená nižší šanci, nad 1 vyšší):
- Příprava od rodičů. Tam, kde rodiče dítě na nástupnictví připravovali (například brigádou ve firmě), byla šance zvolit zaměstnání místo nástupnictví zhruba třetinová (0,30) a šance zvolit vlastní podnik asi čtrnáctkrát nižší (0,07).
- Co dítě vidí na práci táty. Dospívající hodnotili šest tvrzení, například „Táta má ze své práce dobrý pocit sám ze sebe.“ Kdo viděl tátovu práci jako naplňující, měl čtyřikrát nižší šanci, že zvolí zaměstnání místo nástupnictví (0,25).
- Přání rodičů. Rodiče na škále 1 až 5 uvedli, jak moc chtějí, aby je dítě vystřídalo. Každý bod navíc snižoval šanci na volbu zaměstnání zhruba na polovinu (0,49).
- Osobnost. Otevřenost novým věcem (škála „konvenční – vynalézavý“) předpovídala zakladatele: šance na vlastní podnik byla osmkrát vyšší (8,5).
- Pohlaví. Nástupnictví si představovalo 45 ze 73 chlapců (62 %), ale jen 9 z 33 dívek (27 %). Dívky měly oproti chlapcům asi čtyřikrát vyšší šanci zvolit zaměstnání místo nástupnictví a asi patnáctkrát vyšší šanci zvolit vlastní podnik místo nástupnictví. Intervaly jsou široké, berte to jako řád, ne přesnou hodnotu.
Dohromady tyto faktory správně zařadily 75 % dospívajících do jejich skupiny (náhodou by to bylo 39 %).
Co z toho plyne: dospívající si o firmě utváří názor podle toho, jak vypadá práce rodiče a co si sám zkusí. Autoři radí o firmě doma mluvit pozitivně, dávat dětem úkoly odpovídající věku, otevřeně říct, že byste si přáli její pokračování v rodině (aby to dítě nemuselo hádat), a dcery brát jako možné nástupkyně od začátku, ne až v krizi.
Omezení: zakladatelů bylo jen 17, měřily se záměry, ne skutečné kariéry, a ptali se jen na práci otce. Příprava navíc mohla následovat zájem dítěte, ne ho vyvolat.
Tato studie není nutně obrazem reality. Slouží pouze jako inspirace k zamyšlení, jak tvořit prostředí vhodné pro naše děti, jak podporovat naše dcery, jak spojovat sourozence a ukázat jim cestu společné kooperace založené na silných stránkách.
Autoškola, ne předání klíčů
Otázka „Chceš tu firmu převzít?“ není špatná. Je jen příliš velká na to, aby byla první. Je to, jako byste se patnáctiletého ptali, jestli bude jednou ředitelem hotelu, ačkoli v něm nikdy nenosil kufry. Nemá z čeho odpovědět „chci“ ani „nechci“. Odpoví tedy opatrně, pokrčením ramen nebo „uvidíme“, a člověk z toho může usoudit, že zájem nemá, přestože zatím nic nezažil.
Plavat se člověk učí ve vodě, ne u stolu. Žádný rozumný rodič nehodí dítě do hluboké vody s větou „tohle jednou bude tvůj bazén“. Začne v brouzdališti: dítě se namočí po kotníky, zjistí, že voda nekouše, a samo se rozhodne, kam půjde dál. Brouzdaliště ve firmě je malá, konkrétní a časově ohraničená věc: dvě hodiny v sobotu při balení zásilek, den na veletrhu, pomoc s inventurou. Nic z toho nic neslibuje.
S klavírem je to podobné. Dítě, které zapíšete na klavír a po první lekci mu oznámíte, že z něj bude koncertní pianista, často přestane cvičit dřív, než se stihne rozehrát. Ne proto, že by nemělo sluch, ale protože hraní se najednou změnilo ve splnění cizího očekávání. Věta „jednou to bude tvoje“ zní jako dar, ale teenager ji často slyší jako zadání. Radost se rodí tam, kde se dá zkoušet, chybovat a občas slyšet „to se ti povedlo“.
Nakonec autoškola. Klíče od auta nikdo nedostane za to, že ve čtrnácti prohlásil, že by rád jezdil. Nejdřív sedí vedle řidiče a dívá se, kdy se řadí a kdy se brzdí. Pak přijde prázdné parkoviště. Pak instruktor, který není rodič. A klíče dostane až ve chvíli, kdy ví, co s nimi dělat. Zapojení dítěte do firmy má stejnou posloupnost, jak uvidíte v pěti fázích níže. Otázka na převzetí přichází až na konci, kdy už dítě umí odpovědět.
V praxi stačí změnit první větu. Místo „Chceš tu firmu převzít?“ zkuste: „V sobotu balíme zásilky na veletrh a potřebuju druhý pár rukou. Přidáš se na dvě hodiny? Když tě to nebude bavit, klidně mi to řekni.“ Nic neslibuje a nic nezavazuje. Dítě může říct „jasně“ i „radši ne“ a obě odpovědi vám něco řeknou. Z toho, co ho při balení zaujme, poznáte víc než z jakéhokoli rozhovoru o budoucnosti.
A ještě jedna věc z praxe. Často vidíme, že na otázku „Chceš to převzít?“ odpoví syn/dcera kladně. A majitel, když to přeženu, podává klíče od rodinné firmy a řekne něco ve stylu: ,,tady máš a starej se, je to tvoje.“. Tady nastává několik zlomů, které doporučuji řešit. Jednak častou situací je, že majitel potomkovi klíče při první chybě okamžitě vezme a řekne „Seš blbej/blbá? Copak to nevidíš?“. A začíná vznikat vzorec začarovaného kruhu – předávání, ale s mikromanagementem zakladatele.
Druhá situace nastává, když majiteli se splní jeho nejtajnější přání a na otázku „Chceš to převzít?“ dostane své ANO. Najednou udělá cokoliv, aby „ogar i cérka“ byli spokojeni. Jsou uspokojeni v tom, že je jejich děti to chtějí, ale majitel je na děti příliš měkký, není důsledný na dodržování dohod apod. Zkrátka je opět rozmazluje, ale nyní ve své firmě.
Obě dvě situace jsou špatně a velmi těžko se z nich dělá něco pozitivního. Jde to, ale chce to hodně času.
Pět fází, jak dítě do firmy zapojit
| Fáze | Orientační věk | Cíl | Forma zapojení | Co sledujete |
|---|---|---|---|---|
| 1. Vztah ke značce | 5–10 let | Dítě začne vnímat značku firmy a buduje si k ní vztah.
Poznává prostředí firmy: lidi, místa, produkty. Vy zjistíte, k čemu si dítě vztah získalo. |
Vzít dítě na chvíli do práce (třeba cestou ze školky nebo ze školy), pozdravit se s lidmi a ukázat mu, co se u vás dělá. Bez úkolu a bez závazku.
„Matěji, jedu na půl hodiny do kanceláře, pojď se mnou. Ukážu ti, kde pracuju, a pozdravíš se s lidmi. Máme tam super tabuli. Uvidíš. Pak pojedeme domů.“ |
Co ho/ji zaujme (lidé, prostor, produkty), co si z firmy často odnáší, co se začíná formovat v hlavě, když se řekne Vaše firma. Zda je to ta super kreslící tabule, je to zapínání stroje, je to namočený prst v těstě 🙂 |
| 2. Jednoduchá práce | 9–14 let | Dítě se zapojí do jednoduché práce.
Zažije, že je užitečné a že úkol zvládne. |
Být na některých schůzkách, chvíli strávit v práci, pomoci s přenášením věcí, předat podklady kolegovi/kolegyni. Nárazově a dobrovolně.
„Eliško, zítra mám krátkou schůzku. Pojedeme po škole ještě do kavárny / do práce a potom tě zavezu na trénink. Jo?“ |
Jak reaguje na zadaný úkol. Zda si tvoří vztah s lidmi ve firmě, dává placáky, baví se s někým, má tam někoho rád/ráda. Vy i dítě si dokážete představit, že tam bude mít brigádu. |
| 3. Poznávání | 14–17 let | Dítě ví, odkud a jak se berou peníze.
Ví, že rodina vlastní firmu a že to není standardní oproti vrstevníkům. Vnímá, že nic není zadarmo – případný komfort a svoboda je něčím vykoupeno. Vnímá, že rodinná firma je prostor pro plnění snů kohokoliv, kdo se zhostí zodpovědnosti. Zkrátka chápe souvislosti, odkud se peníze berou, jak ho/ji to ovlivňuje a jak si udržet pokoru, vděčnost, ale zároveň ambice. |
Výpomoc, pár hodin týdně nebo o prázdninách (administrativa, balení, sklad, akce).
„Aničko, čeká nás sezóna a bude potřeba, aby holkám v expedici někdo pomohl. Máš prostor jim příští měsíc pomoct? Budeš to mít standardně placené. Vyděláš si zhruba 10 000 Kč. A Maruška by si tě vzala na starosti.“ |
Co ho/ji baví, co nudí, na co se ptá, jak se kolegům s ním/ní pracuje. |
| 4. Brigáda s rolí | 16–19 let | Dítě si vytvoří vztah k lidem a ke konkrétní práci.
Z brigády se stává určitý standard, určitá stabilita příjmu (ať už sezónně nebo pravidelně). |
Brigáda s „řádnou“ odměnou, vedoucím, který není rodič, a zpětnou vazbou.
Mohou spolu chodit do práce, bavit se o práci (co, kdo dnes dělal nebo má v plánu) a nechat nahlédnout postupně pod pokličku. |
Jak vychází s týmem, zda přebírá odpovědnost.
Zda má vlohy zejména v komunikaci – jak svěřený úkol vykomunikuje a vyřeší. |
| 5. Otevřené podmínky | konec SŠ / VŠ | Společně se řekne, co by muselo platit, aby si dítě dokázalo představit práci ve firmě a vy také (z pozice majitele – ne otce/matky) | Rozhovor o podmínkách. Zde pozor. Zde je naše doporučení, aby dítě nepokračovalo a vyzkoušelo práci jinde.
Buď může přechodnou dobu po škole pracovat, ale pomůžete mu vytipovat firmy, kde má smysl se dostat. Pokud touha ve firmě je skutečně silná, doporučujeme jej/ji vést k samostatnosti např. k vytvoření firmy uvnitř firmy. Interní projekt, který si sám/a zobchoduje a vybuduje. |
Co dítě chce a co by mu bylo líto.
Podporujete jej v tvorbě své myšlenky, svého podnikání, resp. v tvorbě vlastního projektu uvnitř firmy. Pomáháte mu/jí s propojením a kontakty, kdo mu/jí pomůže projekt realizovat. |
Věky jsou orientační a fáze se překrývají. Žádná studie netvrdí, že je potřeba začít přesně v pěti nebo v devíti letech. Ukazují spíš princip: zájem o firmu vzniká z opakovaných zkušeností bez tlaku a věk prvního kontaktu s firmou sám záměr převzít ji neurčuje (HSG a EY). Dvě první fáze proto nejsou přípravou nástupce. Jejich cílem je vztah.
Fáze 1: vztah ke značce. Pětileté až desetileté dítě nevnímá firmu jako zaměstnavatele, ale jako místo, o kterém se doma mluví. Cílem je, aby ho znalo: tváře kolegů, kancelář nebo sklad, logo na krabicích. Stačí půl hodiny, třeba cestou ze školky: ukážete mu, kde pracujete, představíte ho lidem a pak jedete domů. Žádný úkol a žádný slib. Nejde o to, aby tam dítě bylo, ale aby si k tomu místu našlo pouto. V mezinárodní studii Giménez-Jiméneze na 18 576 studentech samotné zapojení do firmy záměr nastoupit nepředpovídalo (−0,04). Předpovídalo ho přes citové pouto (zapojení → pouto 0,45, pouto → záměr 0,50). Sledujte, co dítě zaujme (lidé, stroje, produkty) a o čem pak mluví doma. Poznáte, k čemu si vztah získalo, a na to později navážete.
Fáze 2: jednoduchá práce. Devítileté až čtrnáctileté dítě chce být užitečné. Dejte mu úkol, který zvládne a který je vidět: odnést podklady kolegyni, přenést krabice, být chvíli hostem na schůzce. Krátce, ne celý den. Úkol má být konkrétní a dokončitelný, aby dítě zažilo „povedlo se mi to“. Podobné doporučení dává institut FIF (dávat dětem brzy úkoly odpovídající věku, například správu firemních sociálních sítí) a studie Cater a kol. (2025) ukazuje, že si lidé z dětství s firmou pamatují důvěru, zahrnutí a hrdost, nebo naopak tlak. Proto nic nenařizujte. Když dítě řekne „dnes ne“, je to informace, ne vzpoura. Právní poznámka: děti do 14 let zákon obecně zaměstnávat neumožňuje (výjimky se týkají jen kultury, umění, sportu a reklamy), takže jde o nárazovou a dobrovolnou výpomoc, ne o práci na smlouvu. Zda a jak ji odměnit, ověřte si u mzdové účetní nebo právníka.
Fáze 3: poznávání. Cíl není ušetřit na brigádnících, ale dát dítěti zkušenost. Dvakrát týdně dvě hodiny v kanceláři nebo na prodejně stačí. Poznáte, co ho přitahuje (lidé, čísla, tvorba, obchod), a dítě pozná firmu jinak než z večeře. Je to i čas říct nahlas, odkud se berou peníze a co za pohodlí rodina platí. Kdo to ví od vás, nemusí si to domýšlet.
Fáze 4: brigáda s rolí. Tady se rozhoduje, jestli dítě vytvoří vztah k lidem. Jsou to jeho budoucí kolegové a právě oni mu budou říkat, jak firma funguje, když tam nebudete. Příklad: dva týdny v létě na obchodním oddělení, další měsíc v provozu, po každé etapě 30 minut zpětné vazby od vedoucího, ne od vás. Plaťte stejnou sazbu jako ostatním na tu pozici.
Fáze 5: otevřené podmínky. Kolem maturity nebo posledního ročníku vysoké školy přijde ta dříve odkládaná otázka, ale jiná než na začátku. Ne „převezmeš?“, nýbrž: „Co by se muselo stát, abys chtěl/a pokračovat? A co by se muselo stát, abys ne?“ Tím se otevírá téma, na které se děti obvykle bojí zeptat: pracovní doba, odměna, kdo rozhoduje, kdy dostane podíl.
Doporučuje, ať si nejprve zkusí práci jinde. Podle průzkumu PwC z roku 2014 pracovalo před vstupem do rodinné firmy pro jiného zaměstnavatele 46 % nástupců a jen 7 % nastoupilo rovnou po škole. Zkušenost jinde řeší dvě věci: dítě má srovnání, a pokud se vrátí, vrátí se z vlastní volby, ne ze setrvačnosti ani z pocitu povinnosti.
Pokud touha po firmě vydrží i po zkušenosti jinde, nabídněte dítěti místo pozice v řadě vlastní projekt: firmu uvnitř firmy, kterou samo vymyslí, prodá a vybuduje. Souvisí to s tím, co zjistili HSG a EY: v rodičovské firmě se dá pracovat i „příliš“ a příliš dlouhé odpírání nástupnictví si dítě může vyložit jako nedůvěru. Vlastní projekt je odpovědnost v malém, než přijde odpovědnost ve velkém.
Jak s dětmi mluvit
Dělejte:
- Ukazujte celý obraz, ne jen starosti. Jednou měsíčně deset minut u večeře: co se nám podařilo a co mě trápí. Bez dramatu a bez vyčítání.
- Ptejte se, co je bavilo a co ne. Ne „baví tě to?“, ale „co tě dnes na té práci překvapilo?“
- Oddělte roli rodiče a šéfa. Vedoucím na brigádě je kdokoli jiný než táta nebo máma.
- Ukažte, že firma nemusí brát život. Pokud se u vás nebere dovolená, práce se nepředává a práce o víkendech je norma, dítě to uvidí a nebude chtít totéž. Pokud chcete, aby firmu převzalo, přizpůsobte jí i kulturu.
Nedělejte:
- Neslibujte „jednou to bude tvoje“. Říkejte přání, ne zadání: ‚Měl bych radost, kdyby tě to bavilo, ale je to na tobě.‘ Dítě, které nastoupí jen z povinnosti, může zůstat, ale bývá méně oddané.“
- Nepoužívejte brigádu jako trest ani povinnost („přece nám pomůžeš“). Dítě, kterému se firma spojí s nátlakem, si ji nezamiluje.
- Nenechávejte to na poslední chvíli. Když se otázka poprvé ozve u maturity, dítě má udělaný obraz a vy máte málo času.
A když řeknou ne
Ne je legitimní odpověď, ale je rozdíl, jestli ji uslyšíte v osmnácti, nebo ve třiceti osmi. Když ji znáte včas, máte několik cest:
- manažerské vedení a rodinné vlastnictví
- postupný vstup partnera
- odkup managementem
- prodej firmy, dokud je výkonná a nezávisí na vás osobně.
Každá z nich má smysl, ale většinou jen pokud na ni zbývá čas.
Závěrem
Znám to částečně z vlastní zkušenosti. V době psaní článku má dcera 5 let a sama říká, že miluje chodit se mnou do práce. Máme dvě kanceláře, v jedné si ráda kreslí a pomáhá s lepítky na dokumenty. V druhé kanceláři má ráda gauč a vaření kávy. Když vidí logo firmy, tak říká „Tati, to je tvoje značka.“ Každopádně vnímám, že mám oproti jiným určitou výhodu a začal jsem s tím brzy a nechávám tomu přirozený průběh. Nelpím na tom, aby byla za 20 let ve firmě.
Slýchávám velmi často, že děti nechtějí být jako jejich rodiče. Když jdu při rozhovorech do hloubky, tak často zjišťuji, že z nich mluví určité ublížení, že to není nezabarvená informace. Děti jsou často vnitřně na něco naštvané a ta rodinná firma jim to jen připomíná. A vzhledem k tomu, že to často v sobě dusí, tak o tom neví ani samotní rodiče.
Mám za sebou firmy, kde mají přerostlé čtyčicetileté i padesátileté děti. A přesto to jde napravovat. Je to náročné a jsou to roky. Opravdu roky práce, kdy každý měsíc diskutujete. Někdy je to téměř „na dřeň“ a je to dlouhodobý proces hádek, usmíření, ponaučení, hádek, usmíření a ponaučení. Nicméně je potřeba ty vody pročistit a sladit se zpátky jako rodina.
Nikdy není pozdě s tím začít pracovat lépe. Ať už máte děti jakkoli dospělé. Pořád není pozdě pracovat na tom, aby si vztah k rodinné firmě vytvořili.
Dávejme jim podporu. Dávejme jim životní hodnoty. Oni na to časem přijdou sami, počkejte si na to a jen buďte konzistentní v tom, co jim chcete předat – co je v životě důležité.
A to jsou konkrétní rodinné a životní hodnoty.
Stojí to za to.
Pokud jste dočetli až sem, tak Vám děkuji, že se o toto téma zajímáte a záleží Vám na tom.
Když můžu, rád pomůžu. Proto nabízím bezplatnou konzultaci o tom, např. odkud začít nebo jen chcete dostat názor, zpětnou vazbu na něco, co aktuálně řešíte.
Jsem Vám k dispozici.
Jan Liška
